O trestech

...aneb když dáváte na zadek a poroučíte, nemůžete přece čekat nastavení na spolupráci, ale jen vzdor a vztek.

Téma tresty jsou ve výchově téma s velkým T. Použiji několik citací z knihy AHA rodičovství. A průběžně připíšu pár svých postřehů. 

Z knihy Aha rodičovství:

Trestat dítě není v pořádku, ale řada rodičů to dělá, protože

• hrozba trestu zastaví „zlobení“, pokud jsme ochotni své hrozby splnit a stupňovat
• bojí se, cítí se bezmocní, trest dává rodičům pocit, že něco udělali
• jsou ve stresu a dítě v dané chvíli vnímají jako nepřítele
• jsou zranění nebo rozzlobení a „kopou kolem sebe“
• neznají jiný způsob, jak přimět dítě ke správnému chování. Trest zmírní jejich frustraci a dodá pocit, že ovládají situaci.
• jsou mylně přesvědčeni, že děti budou nesposlušné a manipulativní, pokud je nedonutí „chovat se slušně“
• jako děti byli sami trestáni, tak se domnívají, že tohle rodiče musí dělat, aby své děti řádně vedli

Mě obzvlášť zaujal bod, že rodiče trestají, protože neznají jiný způsob a trest zmírní jejich frustraci a dodá pocit, že ovládají situaci. To je totiž ten stav, ve kterém jsem byla dřív. Nevěděla jsem, co dělat jiného a byla jsem naštvaná, že si nevím rady. Ještě mě k výše uvedenému seznamu napadá přidat toto:

• dnešní doba je dost uspěchaná, nikdo nemá pořádně na nic čas a potrestat (třeba plácnout) je zkrátka rychlé. Řešit to jinak trvá delší dobu - musím to dítěti alespoň stručně vysvětlit, musím mu říct ne a příp. si vyslechnout jeho vzteklý výlev, musím ho např. odnést jinam nebo určitou věc odklidit, nabídnout jinou přijatelnou alternativu atd. A navíc toto všechno x-krát. Výsledek je stejný, nebude to dělat. Ale trvá to.

Jedeme dál. Z knihy Aha rodičovství:

trest je model řešení problému za použití síly

trestem dítěti sdělujeme, že je špatné

trest brání dětem převzít odpovědnost, jelikož kontrolu přebírá vnější autorita

trest v dítěti vyvolá zlost, protože mu záměrně ubližujeme, takže není schopno vnímat, že chování, ke kterému se ho snažíme přinutit, má pro něj nějakou hodnotu. Místo toho začne vzodorovat, vztekat se, bude agresivní a pravděpodobně začně zlobit a převádět se ještě víc.

pokud dítě trestáme, učíme ho soustředit se více na to, jak nebýt přistižen a vyhnout se trestu, než na negativní důsledky jeho chování. To v zásadě brzdí morální vývoj dítěte.

trest narušuje láskyplný vztah mezi námi a dítětem, který je pro dítě motivací k tomu, aby se rozhodlo dodržovat námi stanovená pravidla

(je to tam popsáno podrobněji a rozebráno, napsala jsem jen zjednodušeně jednotlivé body)

Samozřejmě je potřeba všechny věci, které člověk různě čte a slyší, brát trochu s rezervou, přebrat si to a hlavně nebrat všechno jako dogma. Na druhou stranu si říkám, že i kdyby byla jen polovina z výše uvedeného pravda, tak si z toho beru to, že trest je špatná výchovná metoda a nechci ho používat.

Předpokládám, že už vás taky napadla otázka „Jak to mám dělat bez trestů?“ Pár tipů zaznělo v jednom z uvedených odstavců, v tom o uspěchané době. A kromě toho se můžeme (nejen v AHA rodičovství) dočíst, že existuje ještě přirozený důsledek.

Příklady: 

• Když dítě večer zdržuje, nespolupracuje, tak se pak už nestihnou další věci, např. čtení pohádky.
• Když nepřestává cákat v koupelně, tak ji pak vytře. Samozřejmě dítěti rodič pomáhá, a to zvlášť jestli je ještě malé. Nebo nepořádek uklidí rodič, ale v důsledku toho, že se věnuje úklidu, nemůže se věnovat dítěti a ono musí počkat nebo se zabavit jinak. A mimochodem, když nemám zrovna čas uklízet, tak to jednoduše řeknu. "Nemůžu tě nechat cákat, protože dnes nemáme čas na úklid. Takže jestli budeš dál cákat, budu tě muset vyndat z vody."
• Pokud dítě někomu ublížilo, tak se to pokusí napravit, např. dotyčnému nabídne svou zmrzlinu. 

Vlastně by se tomuto všemu také dalo říkat tresty, ale vnímám tu určitý rozdíl. U trestu chybí jakákoli souvislost mezi chováním dítěte a trestem, např. vyházel jsi ze skříně oblečení, a proto nedostaneš čokoládu. Kromě toho se liší tónem a náladou, která kolem vládne. Tenkou hranici mezi trestem a přirozeným důsledkem ukazuje i příklad se svačinou uvedený dále – stačí říct tutéž věc jinak a rázem je z přirozeného důsledku trest.

Ale nezabředávejme do terminologie. Dělejme to zkrátka s rozumem, bez extrémů, citlivě, láskyplně a ono je nakonec vlastně jedno, jak to nazveme.

V knize AHA rodičovství byl k trestům příklad: tvé zapomnětlivé dítě si doma zapomnělo svačinu a volá ti, že ji zapomnělo a žádá, abys mu ji přinesla. Co mu řekneš/co uděláš?

Demonstrovaly se tu různé přístupy k výchově a přirozené důsledky jednání místo trestu.

„Samozřejmě ti svačinu přinesu, zlatíčko. Přece nezůstaneš o hladu. Ale snaž se příště nezapomenout.“ — dítě na svačinu zítra možná znovu zapomene, možná ne.

„Snad si nemyslíš, že teď všeho nechám a donesu ti do školy svačinu. Doufám, že si z toho odneseš ponaučení!“ — dítě už svačinu nejspíš nikdy nezapomene, ale zároveň si odnese pocit, že rodičům na něm nezáleží, tudíž se oslabí jeho ochota s nimi spolupracovat. Ačkoli se jedná o přirozený důsledek chování dítěte, REAKCE rodiče ho změní na TREST.

„Dobře, svačinu ti přinesu, ale je to opravdu naposledy. Ty bys zapomněl doma i hlavu, kdybys ji neměl přilepenou na krku. Nečekej, že pokaždé všecho nechám, abych tě vytáhla z průšvihu.“ — dítě se nenaučí, že má myslet na svačinu. Jediné, co pochopí je, že je zapomnětlivý a rozčiluje své rodiče. Nadále se bude chovat zapomnětlivě.

„To mě moc mrzí, že sis nechal svačinu doma. Jenže já ti ji bohužel dnes nestihnu přinést. Doufám, že ve škole neumřeš hlady, a připravím ti pořádnou svačinu, až se vrátíš.“ — dítě se naučí, že má myslet na svačinu a že rodiče se o něho zajímají a postarají se o něj, a nebude mít ze sebe vždy špatný pocit. 

Bod 4 je přirozený důsledek, který ale není podaný jako trest (srovnání bodů 2 a 4). Přijde vám to jako slovíčkaření, manipulace, mazání medu kolem pusu? Ano, i z tohoto pohledu by se na to dalo dívat. Ale já se na to raději dívám z pohledu, že komunikovat je potřeba laskavě, upřímně, neštěkat kolem sebe - zkrátka jdeme vzorem. 

Výchova založená na trestech je výchova založená na strachu. Sice to vypadá jako funkční metoda, takže dítě se potom chová „poslušně“, tj. dělá to, co vy chcete, ale je to dost krátkodobý (hodilo by se spíš slovo krátkozraký) pohled. Poslouchají proto, že se bojí trestu (anebo naopak touží po odměně). Takže je to vnější motivace. Až ta vnější motivace pomine (budou starší, v pubertě, a najednou je rodič nebude mít jak potrestat nebo čím odměnit nebo jim tresty a odměny začnou být jedno), tak potom bude teprve ten správný čas na zhodnocení, zda děti „poslouchají“. Jak se dočtete v knize Aha rodičovství, později (často v pubertě) se vám tato zdánlivě funkční metoda založená na trestech vrátí i s úroky.

A co pochvaly, odměny? To také ne? Ale ano, chvalte, odměňujte. Když mám radost, že se dítěti něco povedlo, určitě ho pochválím. Když udělá něco rychle, hezky spolupracuje, tak klidně stihneme o pohádku víc (odměna podaná jako přirozený důsledek). Ale odměny typu "Jestli uděláš to a to, tak dostaneš čokoládu." jsem ze svého výchovného repertoáru vypustila.

Vztahy je potřeba budovat na jiných hodnotách než na vyhrožování, trestech, odměnách. Budovala bych je spíše na empatii, respektu, důvěře atd. A začíná to už tam, jestli např. dítěti naplácáte, když se vzteká anebo jestli se ho snažíte pochopit.

A protože zákazy jdou ruku v ruce s tresty, nabízím ještě volné pokračování: Méně zákazů = lepší spolupráce.