Dr. Ginott pokrčil rameny: "A jak často musíme ladit housle, aby zůstaly naladěné?"
Doporučeníhodné knihy
Respektovat a být respektován - P. Kopřiva (2008)
Pohodoví rodiče – pohodové děti - I. Jungwirthová (2015)
Aha! Rodičovství - L. Markham (2015)
Aha! Rodičovství – Sourozenci - L. Markham (2017)
Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly - A. Faber (2007)
Výchova bez poražených - T. Gordon (2012)
Uvolněné rodičovství - P. Koucká (2017)
Jak žít a nezbláznit se - L. Pekařová (2006)
Bezpodmínečné rodičovství - A. Kohn (2019)
Klidné spaní a ukládání - E. Pantley (2012) Hlavní téma knihy je sice jiné, ale s výchovou také souvisí, a proto sem tuto knihu zařazuji.
Klub nerozbitných dětí - S. Kubíková (2018)
Nejsou stejné - Š. Miková (2018)
Vychováváme děti a rosteme s nimi - N. Aldort (2010)
Dítě na vlastní pohon - W. Stixrud (2019)
Sourozenci bez rivality - A. Faber (2009)
Vědomý rodič - Jak transformovat sebe sama a podporovat své děti - S. Tsabary (2018)
Zkoušeli jsme všechno! Respektující a klidné výchovné postupy - I. Filliozat (2015)
Mýty ve vzdělávání (o škodlivosti některých zaběhaných představ o učení, škole a výchově a cestách, jak je překonat) - J. Nováčková (2001) Kniha především o školství, ale také o výchově
Co můžete minout
Vlastně spoustu knížek stojí za to si přečíst. I kdyby si z nich člověk odnesl třeba jen jediný tip anebo si řekl "tak takhle to dělat opravdu nechci". Ale všechno přečíst nejde a je lepší dát přednost tomu přínosnějšímu, proto vznikla i kategorie "Co můžete minout".
Malý tyran - J. Prekopová (2009)
Koncept kontinua - J. Liedloff (2007)
Jak vychovat děti a nepřijít o rozum - K. Leman (2011)
Chytrá výchova - L. J. Koenig (2004)
Odvážný rodič - K. Pozatek (2016)
Kéž by to naši četli - P. Perry (2020)
Jsi tam, brácho? - M. Herman (2019)
Pohodové rodičovství - M. Studnička (2021)
Maminko, nekřič! - J. Mik (2020)
Maličkosti, na které byste při výchově dětí neměli zapomínat - J. Halda (2020)
Dokonalý rodič neexistuje - I. Filliozat (2011)
Svoboda a hranice, láska a respekt - R. Wild (2010)
Sebeúcta u dětí - H.P. Röhr (2018)
Po dobrém, nebo po zlém - Z. Matějček (2007)
Jak žít a nezbláznit se - L. Pekařová
Na doporučení jsem si přečetla tuto knížku o výchově a přestože mi
některé rady přijdou tak trochu sci-fi, celkově mě kniha hodně oslovila.
Autorka píše naprosto jednoduše a srozumitelně, text prokládá krátkými
příklady z praxe, nevypisuje zdlouhavou teorii, dává praktické rady a
jde k jádru věci. Vyhovovalo mi, že se kniha skládá z krátkých kapitol a
že autorka píše opravdu otevřeně a nebere si servítky.
"Pokud nestíháme odchod do práce, budíme dítě o hodinu dřív a večer se jde dřív spát. Vstávat dřív a mít spoustu času na odchod z domova, to je výchova. Chránit dítě delším spánkem a ráno hartusit, to je neurotizace. Dávat lásku znamená zajistit pohodu. Rychle nakrmit předškoláka, ustrojit ho a vystavit našemu tempu je jenom pohodlné. Chtěli jsme dítě, tak musíme umět i ztratit část pohodlí."
Respektovat a být respektován - P. Kopřiva
Výborná kniha s řadou praktických příkladů. Umožní uvědomit si důsledky
ne/správné výchovy. Kniha zanechá velmi silný dojem, ale pokud nezačnete
ihned aplikovat rady a nebudete se k ní opakovaně vracet, bude to dojem
sice silný, ale jednorázový a zapadne pod vrstvou každodenních
povinností.
Principy popsané v knize mi připomínají principy Nevýchovy, ke které
jsem se dostala o něco později.
Pohodoví rodiče – pohodové děti - I. Jungwirthová
Velice rozumná knížka. Autorka nepropaguje ve výchově žádné extrémy, naopak doporučuje "uměřenost". V kapitolách podle věku popisuje, co je v dané době pro dítě aktuální a doporučuje, jak k dítěti přistupovat. Text prokládá různými příklady a příhodami z praxe. Někdy mi autorčiny názory přišly zbytečně striktní, ale jak už jsem psala, nejde o žádné extrémy. Rozumná a aplikovatelná doporučení rozhodně převládala. Celkově je kniha pozitivně laděná.
Aha! Rodičovství - L. Markham
V průběhu přibližně první poloviny knihy jsem si říkala hm hm hm, nic
extra objevného. Také mi tochu vadil příliš sebevědomý styl psaní a
obraty jako "podle nejnovějších výzkumů...", "mnohé studie dokazují,
že...", přičemž v celé knize není jediný odkaz na konkrétní výzkum nebo
studii. Pravda, občas autorka zmíní autora a příp. místo provedení
studie. Ale když už to chtěla podat vědečtěji, měla by myslím uvést
alespoň na konci kapitoly nebo knihy relevantní odkazy. Také mi přišlo,
že podrobné popisy částí mozku a jejich funkcí sice mohou působit
vědecky a zvýšit věrohodnost napsaného, ale jsou v knize s ohledem na
její zaměření popsané zbytečně až do takové podrobnosti.
Ve druhé polovině knihy potom přišlo příjemné překvapení, kniha pro mě
byla mnohem zajímavější a čtivější. Začalo to tématem tresty. Proč jsou
tresty nevhodné, to se dočteme i jinde. Proč vlastně mají rodiče
tendenci trestat, to bylo velmi zajímavé, moc pěkná reflexe. A nakonec
to hlavní, jak to dělat jinak.
Autorka nabízí nepřeberné množství nejrůznějších tipů a konkrétních
příkladů včetně příkladů her na prohloubení vztahu s dětmi. Doporučuje
udělat si pořádek sám se sebou a svými emocemi, doporučuje najít si s
dítětem tzv. speciální čas jen pro sebe a doporučuje dítě láskyplně
vést, nikoli ovládat. Svá doporučení prokládá popisem příčin, důsledků a
již zmiňovaných příkladů a tipů, jak na to.
Kniha pomůže uvědomit si, že dítě je dítě, musí se naučit zvládat s naší
pomocí své vlastní emoce a potřebuje především naši lásku, trpělivost a
podporu.
Rozhodně doporučuji k přečtení a zamyšlení.
Aha! Rodičovství – Sourozenci - L. Markham
Po přečtení knihy Aha rodičovství jsem se rozhodla určitě přečíst i
tohle pokračování. V knize je nespočet výborných tipů, jak podpořit
hezký vztah mezi sourozenci. Jak před narozením sourozence, tak později v
různém věku. Těch tipů je tolik, že i sama autorka píše, že není cílem
vyzkoušet všechny, spíše si jich pár vybrat a ty zkusit aplikovat.
Na druhou stranu, některé nápady mi moc nesedly. Nedovedu si představit,
že si každý večer připíjíme na úspěchy každého člena rodiny (a třeba i
úspěchy typu "Hanička dnes sama tlačila nákupní vozík") nebo říkat
batoleti a miminku "Vidíš, Jiřík si od tebe vzal hračku. Jste opravdu
skvělý tým!"
Knížka se mi nelíbila tolik jako ta předchozí. Možná je to tím, že zde je více patrný rozdíl mezi českým a americkým rodičem.
Výchova bez poražených - T. Gordon
Čtivě napsaná kniha o tom, jak dobře vycházet s dětmi. Pravda, mohla by
být trochu kratší, ale zrovna tady to moc nevadí, přečíst si totéž
víckrát.
Autor popisuje metody aktivního naslouchání, JÁ-sdělení a efektivní
způsob řešení sporů, díky kterému jsou všichni zúčastnění s řešením
spokojení a nikdo není "poražen". Na řešení problému se podílejí nejen
rodiče, ale i děti, a tím se učí lepší schopnosti problémy řešit, brát
ohledy na rodiče a mají pak větší snahu dohodu dodržet (než kdyby jim
bylo řešení vnuceno).
Autor doporučuje nepřikazovat, nepoučovat, nenutit řešení,
nemoralizovat, neshazovat, nenadávat, netrestat, neodměňovat, nesoudit.
Věnuje pár kapitol autoritativnímu (ale i liberálnímu) přístupu k
výchově a hlavně jeho důsledkům.
Kniha umožní sebereflexi a ukazuje jinou cestu, než jakou asi většina
rodičů vykročila. Na konci knihy je krátká praktická část.
Jak už to bývá, s některými názory autora se neztotožňuji, ale rozhodně
tuto knihu řadím mezi doporučeníhodné, a to hlavně pro autoritativní
typy rodičů.
Uvolněné rodičovství - P. Koucká
Autorka např. doporučuje trávit s dětmi čas klidně jen obyčejnými
aktivitami jako je nákup nebo procházka, namísto objíždění atrakcí (čímž
se rodiče někdy snaží dětem vynahradit to, že na ně nemají dostatek
času kvůli svému pracovnímu vytížení).
Dále např. píše, že když rodiče chtějí dělat všechno perfektně (takže
pak navštěvují už s kojenci nejrůznější kroužky - plavání, angličtina,
hudební nástroje, cvičení ad.), vede to často k únavě, frustraci a
nadělá to více škody než užitku. Všechno se to dnes považuje za
"normální" a rodiče se mohou cítit pod tlakem, pokud nebudou své dítě
takto také rozvíjet a třeba navštěvovat zmiňované kroužky.
Autorka se snaží předat hlavně jednu myšlenku, která se promítá i do
názvu knihy: uvolněme se. Dělejme věci v pohodě, nesnažme se o
dokonalost, najděme si na sebe čas.
Celkově mi kniha přijde docela rozumná. Už jsem ale několik knih o
výchově četla a tato mi nic zásadního nového nepřinesla. I když bych jiné tituly doporučila spíše než tento, pořád jde o doporučeníhodnou knihu.
Bezpodmínečné rodičovství - A. Kohn
Autor se v první polovině knihy věnuje tomu "jak to nedělat a proč".
Podrobně a s odkazy na studie popisuje, proč nefungují odměny a tresty a
jaké mají dlouhodobé důsledky. Ve druhé polovině knihy pak předkládá
obecné rady, jak to dělat jinak. Nedává konkrétní návody krok za krokem,
ostatně to ve výchově ani nejde, ale popisuje respektující přístup -
snažit se dávat najevo bezpodmínečnou lásku, dávat dítěti možnost
podílet se na rozhodování a řešení problémů, dívat se na situaci z
pohledu dítěte. V kapitole o pohledu dítěte se autor věnuje také tématu
morálky a jak ji dětem předat. Mezi další tipy a rady patří nespěchat,
méně mluvit a více se ptát, přehodnocovat své požadavky ad.
V knize je kolem 200 citací, mnohdy s komentáři. Sice se mi líbí, když
autor dává odkazy na zdroje, ale v případě této knihy to už na mě
působilo přehnaně.
Celkově mi kniha přišla zajímavá, inspirativní, ale asi mi úplně nesedl
styl, jakým je napsaná. Ani překlad tomu moc nepomohl, protože některé
věty působí dost kostrbatě.
Každopádně zase další střípek do mozaiky respektujícího rodičovství.
Klidné spaní a ukládání - E. Pantley
Laskavá knížka o tom, jak pomoci dítěti usínat samo, aniž byste použili
metodu "nechat vyplakat". Zaměřuje se na děti od narození do věku dvou
let, rady jsou rozděleny podle věku do a od čtyř měsíců.
Autorka nabízí nejrůznější tipy - usínací slovo nebo věta, ukolébavka,
večerní rituál, plyšová hračka, rady ohledně denního spánku, naučit se
rozlišovat "spací zvuky" od těch, kdy se dítě opravdu probouzí a
potřebuje vás, rozlišovat znaky únavy ad. V principu jde o to, vytvořit
postupně nové asociace s usínáním, než na jaké je dítě doposud zvyklé a
kvůli kterým se pořádně nevyspíte, např. uspávání houpáním, nošením,
kojením. Miminko to prý totiž bere tak, že přesně a jedině tohle k
usnutí potřebuje, jinak neusne - ale vy ho právě pomalu naučíte, že
usínat může i jinak. Autorka upozorňuje, že změny nelze čekat z noci na
noc, spíš v řádu týdnů.
Knížka obsahuje zajímavou kapitolu o dětském spánku, v čem se liší
spánek dětí od spánku dospělých a jak se dítěti postupně spánek vyvíjí a
mění. Autorka také zmiňuje věci, které mohou v usnutí nebo spánku
bránit (např. růst zubů, nachlazení, separační úzkost) a jak dítěti v
těchto situacích pomoct. Ještě stojí za zmínku, že knížka je vhodná jak
pro rodiče, jejichž dítě spí v postýlce, tak pro rodiče, kteří spí
společně s dítětem. Stejně tak pro kojící i nekojící matky. Krátká
kapitola na konci obsahuje pár užitečných rad pro zlepšení spánku
rodičů.
To, co mi na knize vůbec nesedlo, je styl, jakým je napsaná. Je to
vlastně návod na vytvoření plánu, co a kdy budete dělat, obsahuje
formuláře (spoustu formulářů) a tabulky k vyplnění, zpětné kontroly a
vyhodnocování, jak vám to jde. Knížka by šla zkrátit na čtvrtinu.
Knihu ale i přesto doporučuji všem, kteří se chtějí trochu líp vyspat,
nechtějí nechat dítě vyplakat a jsou ochotní a schopní být trpěliví.
Čiší z ní laskavost a pozitivní pohled. Obsahuje opravdu mnoho tipů a
věřím, že každý si najde to, co vyhovuje právě jeho situaci.
Klub nerozbitných dětí - S. Kubíková
Autorka se v jednotlivých kapitolách postupně věnuje různým tématům, na
které je podle ní potřeba u dětí dbát. Nejvíce mě zaujala kapitola o
technologiích, která byla hlavní důvod, proč jsem knihu vzala do ruky.
Autorka popisuje negativní vliv technologií (tj. počítač, tablet, mobil,
televize, internet, počítačové hry, sociální sítě apod.) na děti a dává
tipy, jak se závislosti dětí na technologiích vyhnout. Podle mého
názoru to vystihla velice dobře a také dobře popsala (a to nejen v této
kapitole) současnou dobu a její trendy.
Místy mi názory autorky přišly zbytečně extrémní a nekonzistentní, např.
v jedné kapitole by dětem sebrala všechny hračky kromě jedné a nechala
je nerušeně si hrát a v další kapitole by děti zavalila knihami, aby
neměly šanci se jim vyhnout, a četla by jim nejlépe i během hraní. Také
mi úplně nesedly všudypřítomné vtípky. Bylo jich celkově tolik, že to na
mě při čtení působilo rušivě.
Kniha je psaná srozumitelně (škoda akorát těch překlepů) a je přehledně
členěná. Na konci každé kapitoly je tematický rozhovor s odborníkem.
Některé kapitoly jsou spíše přehledové, např. o hranicích - principy
respektujícího rodičovství a výchovy bez trestů a odměn jsou shrnuté jen
tak letem světem. Ale vzhledem k rozsahu knihy a kapitol to ani
vyčerpávajícím způsobem podat nejde.
V závěrečné kapitole o charakteru doporučuje autorka vést děti mj. k vděčnosti a střídmosti v požitcích.
Celkově knihu doporučuji, přijde mi hodně aktuální a hodně ne-mainstreamová.
"Tablety a mobily mají na lidský mozek ty samé účinky jako kokain - aktivují mozkové centrum potěšení, vyplavují abnormální dávky dopaminu a způsobují závislost."
"Více než nejroztomilejší a nejšikovnější hračka se dětem do budoucnosti bude hodit schopnost tvořit si odstup od přehnaného materialismu."
Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly - A. Faber
Výborná kniha o komunikaci (především s dětmi, ale nejen s nimi). Označení "světový bestseller" mě vůbec nepřekvapuje.
Velmi mi připomněla knihu Výchova bez poražených. Kniha Jak mluvit...
nemá tak široký záběr, ale zato se mnohem podrobněji věnuje tématu
komunikace. Je přehledně členěná, pro srozumitelnost doplněná krátkými
komiksy a shrnutím na konci kapitol. Obsahuje také u každé kapitoly část
s otázkami rodičů, které zazněly hlavně na seminářích pořádaných
autorkami.
Kniha se věnuje tomu, jak uznat pocity dítěte, jak motivovat ke
spolupráci, jak dítě pokárat, ale netrestat, jak podpořit samostatnost
atd. Ke každému tématu nabízí různé metody s uvedením konkrétních
příkladů. Je to vlastně příručka, která učí mluvit ohleduplněji,
citlivěji a s respektem. Jak vyjádřit vztek, aniž bychom ublížili. Jak
stanovit hranice a zůstat laskavý a vstřícný. A mnoho dalšího. Knihu
doporučuji každému, kdo tohle neumí přirozeně sám od sebe a chce se to
naučit.
Nejsou stejné. Jak díky Teorii typů porozumět dětem i sami sobě - Š. Miková
Nejdřív se mi nepodařilo žádný typ určit, svůj, dítěte ani nikoho
jiného. Až potom podle lépe popsaného postupu v knize Ani mámy nejsou
stejné se mi podařilo určit svůj typ. A díky této druhé knize jsem tomu i
celkově víc porozuměla a potom jsem se vrátila ke knize Nejsou stejné.
První část pro mě byla těžko srozumitelná, asi mi nesedl způsob výkladu.
Hlavně kapitola o tom, jak určit svůj typ, mi přijde jako ta nejméně
srozumitelná kapitola z celé knihy. Opakovaně jsem se ztrácela v
dominantních, sekundárních, tandemových a překompenzovaných funkcích.
Druhá část je čtivější, věnuje se podrobně popisu jednotlivých typů v
předškolním věku, v mladším školním věku, v dospívání. A jak podpořit
dítě konkrétního typu v učení, co potřebuje a co naopak mu bere energii
nebo jaké povolání by mu mohlo vyhovovat.
Ale ono je vlastně jedno, jaký je kdo typ. Ostatně autorka sama píše, že
se v průběhu času typ může projevovat různě, že ve stresu/pubertě
člověk reaguje "netypově" atd. Největší přínos knihy vidím v tom, že
krásně ukazuje, že lidé nejsou stejní a že co vyhovuje jednomu, to
nemusí vyhovovat druhému. Vede to k lepšímu pochopení a hlavně přijmutí
odlišnosti ostatních.
Vychováváme děti a rosteme s nimi - N. Aldort
Kniha se hodně zaměřuje na rodiče. Vyzývá je k tomu, aby analyzovali svoje myšlenky, které jim v situacích s dětmi automaticky naskakují (jako např. v tomto věku už by přece ne/mělo dělat to a to, nikdy se to nenaučí, co když mě nebude poslouchat, co si o mně/něm pomyslí ostatní, nebude mě využívat? apod.).
Autorka popisuje emocionální potřeby dětí a jak je naplnit, konkrétně lásku, svobodu sebevyjádření, samostatnost a moc, emocionální bezpečí, sebevědomí. Každé potřebě věnuje jednu kapitolu. Celá kniha se dá shrnout jako buďte bezpodmínečně milující, laskaví a chovejte se k dítěti tak, jako byste se chovali k dospělému, kterého si vážíte.
Praktické příklady i překlad jsou poněkud kostrbaté. Ale celkově knížku určitě doporučuji. Nečekejte až tak moc konkrétní rady, jde spíš o směr nebo ideál. Nutí k zamyšlení, sebereflexi a motivuje ke změně přístupu.
Namátkově pár citátů:
"Vzdor vyplývá z bezmoci."
"Mnohokrát denně dáváme dětem signál: Nejsi tak důležitý jako něco jiného (telefonní hovor, návštěva, večeře atd.), jsi úplně dole na mém seznamu priorit."
Dítě na vlastní pohon - W. Stixrud
Kniha je vhodná spíš pro rodiče starších dětí a teenagerů. Hlavní
myšlenka je v tom, že máme dětem předávat zodpovědnost a nechat je
rozhodovat ve věcech, ve kterých na to už stačí (tj. jsou schopné
vyslechnout pro a proti a zhodnotit to) - i když se rodičům kontroly
vzdává těžko, rozhodnutí potomka se jim nelíbí nebo si myslí, že
nejlepší by pro něj bylo něco jiného. Autoři nabádají k principu být
konzultantem místo být šéfem.
Dále radí, jak nebojovat u domácích úkolů (hlavně konzultujte,
nešéfujte), upozorňují na důležitost spánku, doporučují nechávat
odpočinout hlavu (denní snění, meditace), věnují se nástrahám
technologií (začněte u sebe, snažte se pochopit nová sociální pravidla,
podporujte pobyt v přírodě, místo peskování raději informujte atd.),
vnitřní motivaci (nastavení mysli, autonomie, kompetence, sociální
začlenění, úroveň dopaminu, prožívání stavu flow), systému školy a
výuky, přístupu k dětem s poruchami učení, ADHD a autismem, zvládání
testů ad. V každé kapitole je bohatě odkazů na zdroje a nejčastější
otázky rodičů k danému tématu.
Jde sice o americkou knihu, nicméně gró zůstává použitelné určitě i u
nás. Četla jsem ale také výrazně lepší knihy na téma výchova, takže
dávám jen tři hvězdičky.
"Myslete na to, jak vašim dětem s vámi je. Jak chcete, aby se cítily?"
Sourozenci bez rivality - A. Faber
Po přečtení skvělé knížky Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly jsem
chtěla určitě přečíst i "pokračování" Sourozenci bez rivality. Kniha
nezklamala. Spousta tipů, jak podpořit dobrý vztah mezi sourozenci:
místo popření negativních pocitů je připouštět, nechat dítě tyto pocity
nakreslit nebo napsat, děti nesrovnávat, nepřisuzovat jim role,
nevěnovat pozornost agresorovi, ale poraněnému, nechat řešení sporu na
dětech, zamezit fyzickému ubližování (děti od sebe oddělit), složité
opakující se problémy řešit společně s dětmi (nechat je vyjádřit se,
sepsat návrhy řešení - toto je podrobně popsáno např. v knize Výchova
bez poražených). Autorky dál doporučují, aby každý rodič s každým
dítětem trávil pravidelně čas zvlášť (a v tomto čase nemluvil o
ostatních sourozencích), nebát se vyrážet na výlety občas odděleně místo
všichni společně atd.
V knize je řada příběhů, příkladů dialogů, četlo se to velmi dobře.
Nicméně Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly považuji za přínosnější a
zdařilejší.
Vědomý rodič - Jak transformovat sebe sama a podporovat své děti - S. Tsabary
Od knihy jsem neměla žádné očekávání, o to větší přišlo překvapení. Není
to vlastně kniha o výchově, je to kniha o bytí rodičem resp. o bytí
vědomým člověkem. První cca dvě třetiny knihy mi přišly výrazně lepší
než závěr. Autorka se často opakuje, např. "Jak můžete naučit děti
respektu, když nerespektujete sami sebe? Jak můžete děti naučit
sebeúctě, když nemáte úctu sami k sobě?" apod.
Autorka doporučuje zahodit očekávání a plány pro své děti, nechat je být
a nechat je rozhodovat v tom, na co stačí. Velmi podobné rady (včetně
tématu emočních zranění) se dočteme např. v knize Kéž by to naši četli,
akorát každá z autorek to popisuje jinými slovy. Rovněž kniha Dítě na
vlastní pohon vlastně radí něco dost podobného a v ní to autoři pojali
vědečtěji s odkazy na studie.
Autorka Vědomého rodiče na to jde přes osvobození od posuzování,
hodnocení, analyzování, od svého ega (popisuje ego vnější image, ego
dokonalosti, ego lpící na společenském postavení, ego, které lpí na
konformnosti a přizpůsobivosti, ego lpící na udržení kontroly nad
druhými), přes emoční zranění, posazení se se svými emocemi, přijetí
reality místo snahy o její změnu, přes důvěru v život, ve štěstí právě
teď a ne "až...". Klade důraz na to, že je potřeba na děti (a vlastně
nejen na ně) reagovat ne ze svého ega a nahromaděných emočních zranění
(která si často neseme ze svého dětství), ale vědomě, bděle, přítomně,
adekvátně dané situaci.
Říká, že vše záleží na tom, jak si danou skutečnost interpretujeme. A
také že pokud se rodiče zaměřují při svém přístupu k přítomnosti na to,
co jim chybí, co nemají a postrádají, začnou to jejich děti kopírovat a
nahlížet na svět očima nedostatku.
S dětmi doporučuje zavést hlavní a pružná pravidla, podporovat v dětech
autenticitu (vnitřní bytí) a sebeovládání (vycházení s druhými lidmi),
aby si mohly osvojit schopnost vědomého jednání. Těšit se z krásy
obyčejnosti svého dítěte, zaměřovat se na proces, nikoli na výsledek.
Vyjadřovat vděčnost. A rozvíjet rodičovské umění vyjednávání a umění
odevzdání se.
Zlobení zrcadlí nenaplněné emoční potřeby dítěte - tj. je nutné přijmout
svůj podíl na chování svého dítěte. Obecně autorka odmítá tresty a
doporučuje místo trestů poukazovat na to, kdy se dítě chová žádoucím
způsobem. Najít v tom, co udělalo špatně, aspoň špetku toho, co udělalo
dobře. A doplňuje to otázkou: "Věříte tomu, že vaše dítě potřebuje být
motivováno tím, co je v něm dobré, anebo má být spíše motivováno
trestáním?" Nicméně v závěru knihy některé tresty zmiňuje (postavení do
kouta, domácí vězení, odebrání oblíbené hračky nebo činnosti). To mi
sice osobně moc nesedlo, ale v kontextu se to dá chápat asi tak, že
reakci na dítě je potřeba přizpůsobit svému i jeho temperamentu a
osobnosti. Takže jinak budeme jednat s poddajnými dětmi a jinak s
rozhodnými, energickými a tvrdohlavými. Mimochodem proto jsou vlastně
jakékoli konkrétní výchovné rady liché.
Knihu považuji za přínosnou a inspirativní. Je to mix východní filozofie
a západního myšlení. Určitě nemusí sednout každému. Jak už jsem psala,
autorka se až moc často opakuje (i když uznávám, může to být záměr) a
závěr mi přišel slabší, takže nedávám plný počet hvězdiček.
Několik náhodně vybraných citátů:
"...naše děti nepotřebují naše představy, očekávání ani naši nadvládu či
kontrolu, ale jediné, co opravdu potřebují, je to, abychom na ně byli
vyladění celou svou pozorností a byli jsme s nimi plně přítomní."
"Změny v chování dětí vycházejí ze změny ve vztahu s jejich rodiči a jsou jejím důsledkem."
"...často projevujeme svým dětem souhlas a ocenění za jejich činy,
nikoli za jejich pouhé bytí. Oslavovat a oceňovat bytí svých dětí
znamená dovolit jim existovat bez našich svazujících očekávání. Znamená
to těšit se z jejich existence, aniž by tyto musely udělat jedinou věc,
cokoli dokázat nebo dosáhnout jakéhokoli cíle."
"Žijeme jen velmi málo v přítomnosti a nemáme čas na vychutnání si neobyčejnosti našeho obyčejného života."
"... je nezbytné přijmout své děti takové, jaké jsou." (a k tomu doplním
název jedné z podkapitol: Své dítě dokážeme přijmout pouze do takové
míry, do jaké přijímáme sami sebe)
"Lpění našeho ega maskuje naše strachy..."
"Prostřednictvím svých dětí můžeme podobně jako v divadle přihlížet
celému představení svých vlastních nezralých projevů, a to ve chvílích,
kdy v nás naše děti vyvolávají intezivní emoce..." (a k tomu dodává, že
děti ty pocity nevyvolávají, pouze probouzejí nezpracované emoční
problémy našeho dětství. Ale my je za své vlastní intenzivní emoční
reakce obviňujeme.)
"Kdybychom se přestali pouštět do typických bitev "buď já anebo ty" a
namísto toho jsme si řekli: "Všichni okolo mě jsou mým zrcadlem",
reagovali bychom na náročné situace úplně jinak. Tradiční dynamika
"rodič versus dítě" by ustoupila do pozadí a namísto ní bychom si
uvědomili, že naše děti jsou často moudřejší než my a dokáží napomáhat
našemu duchovnímu vývoji stejně účinně, jako my napomáháme jejich
vývoji."
"Výchova nemůže být založena na přístupu "Už jsem řekl, a hotovo"".
Zkoušeli jsme všechno! Respektující a klidné výchovné postupy - I. Filliozat
Autorka se věnuje přetrvávajícím mýtům ve vzdělávání a postupně se k nim v jednotlivých článcích vyjadřuje. Chtělo by to podle mě více citací a občas jsem se neztotožňovala se závěry či argumentací, ale celkově moc doporučuji k přečtení.
Některé ze zmiňovaných mýtů:
Děti nemohou ve škole dělat jen to, co je baví.
Známka je pro dítě odměnou, jako je mzda odměnou za práci dospělého.
Všechny děti se musí učit totéž.
Hlavní je, aby učitel uměl dobře vyložit látku a udržel si ve třídě disciplínu.
Díte se musí naučit poslouchat.
Odpovědnosti dítě naučíme tím, že jsme důslední a neustále je kontrolujeme.
Odměny a tresty jsou důležitými prostředky výchovy a vzdělávání.
Škola musí představovat pro dítě určitý stres: připravuje je tak nejlépe na život, kde také bude muset čelit stresu.
Ve škole by šlo ledacos změnit, kdyby bylo méně dětí ve třídách.
"Známkováním bereme učení jeho vlastní smysl, tj. vědomé, z vnitřní potřeby motivované osvojování informací a dovedností. Učení se tak degraduje na prostředek ke sběru dobrých známek či vyhnutí se známkám špatným."
"Ačkoliv učitel by měl být především autoritou ve smyslu vyzrálé osobnosti, jeho působení ve třídě je především mocenské. Tradiční škola je na moci učitele přímo založená."
K tématu zodpovědnost vs. poslušnost: "Dohlížením na plnění zadaných úkolů, k nimž se dítě nemá právo jakkoli vyjádřit, vychováváme především poslušnost. Platí to v rodině i ve škole."
"Tresty a odměny jsou pouhou náhražkou tam, kde selháváme ve vytvoření podmínek pro fungování vnitřní motivace. Mnoho lidí si však přesto nedovede vzdělávání i výchovu bez trestů, odměn a pochval představit. Většina učitelů i rodičů stále věří v jejich pozitivní funkci.
Není sporu o tom, že odměny a tresty přimějí člověka, aby něco udělal či neudělal. To nelze popřít. Mýtem je však víra v jejich dlouhodobý pozitivní účinek."
"K zákonitostem odměn patří, že ubíjejí původní vnitřní motivaci a vytvářejí závislost na vnější motivaci."
"Jádrem učitelské profese je vytvářet ty nejlepší podmínky pro to, aby se děti mohly, chtěly a uměly učit."
"Pro dobrý psychický vývoj dítěte je důležité přijetí sebe sama jako dobrého hodnotného člověka. Jestliže začne dítě podmiňovat svou hodnotu důkazem, že jsem lepší než druzí, představuje to pro něho velké riziko. Jeho hodnota jako by spočívala mimo něj, závisí na kvalitách někoho jiného."
"...Slyšela jsem to už stokrát, a pořád nejsem schopná si to zažít. Jak často si tuhle myšlenku musím připomínat, abych ji začala používat?"
Dr. Ginott pokrčil rameny: "A jak často musíme ladit housle, aby zůstaly naladěné?"
Malý tyran - J. Prekopová
V knize je několik podle mého názoru dobrých myšlenek, např. metoda
pevného objetí nebo důležitost vzoru. Ano, tisickrát omíláno, že rodiče
mají jít vzorem, ale tady je to napsáno opravdu dobře. Také souhlasím s
tím, že je potřeba, aby se dítě postupně přizpůsobovalo a nebylo mu vždy
ve všem hned a na 100% vyhověno (výjimkou jsou děti do cca 6 měsíců,
kterým má být vyhovováno bezvýhradně). Podle mě ale vůbec nelze s
takovou jistotou tvrdit, že pokud rodiče dítěti vždy vyhoví, přeroste
jim přes hlavu, vyhodnotí je jako slabochy a získá pocit, že musí ono
vést rodiče, když nevedou oni jeho a nevytyčují mu hranice.
Souhlasím spíše s jinými koncepty výchovy, které říkají, že hranice
rodiče vytyčovat mají a musí, ale že to lze dělat i jinou cestou než
cestou zakazování a nevyhovování dítěti.
Autorka hodně vycházela ze zkušeností s problémovými resp. psychicky
nemocnými dětmi a u těchto je nejspíše potřeba zaujímat jiné, speciální
postoje.
Kniha je psaná odbornějším způsobem, ale nemyslím, že by to bránilo
jejímu přečtení a pochopení i nevědeckou komunitou (soudím podle sebe).
Nicméně si myslím, že pro běžné rodiče běžných dětí není nutné tuto
knihu číst, pouze je podpoří v autoritativním stylu výchovy.
Koncept kontinua - J. Liedloff
Nepochybuji o tom, že je pro miminka nesmírně důležité být co nejvíce
fyzicky u maminky. Ale autorčin názor, že když dítě v tak těsné
blízkosti matky není, že to má za následek věci jako je touha po
dobývání horských vrcholů, touha po majetku, drogová závislost aj. -
obávám se, že takto přímočaře a jednoduše to na světě nefunguje.
Zajímavé byly autorčiny popisy žití indiánského kmene. Třeba jejich
vztah k práci nebo to, jak jsou děti vychovávány v širším okruhu a nejen
výhradně rodiči.
Některé věty v knize nedávaly úplně smysl, možná to bylo českým překladem.
Knihu bych doporučila především těm maminkám, které jsou nahlodané
názory "staré školy" - tím myslím názory typu "Když ho budete tak moc
nosit, tak ho rozmazlíte! No a pak to bude vyžadovat pořád!" apod. Díky
knize dojde k uvědomění, že je potřeba dát dítěti maximum fyzické
přítomnosti - čím více kontaktu, tím lépe.
Jak vychovat děti a nepřijít o rozum - K. Leman
Kniha byla zajímavá, ale později jsem našla jiný koncept výchovy, který mi sedí mnohem více. Zpětně knihu hodnotím tak, že to může být dobrá zastávka na cestě k hledání ideálu.
Chytrá výchova - L. J. Koenig
Princip tzv. chytré výchovy spočívá v tom, že stanovíte pravidla
(nejlépe písemně) a zaznamenáváte jejich nedodržení. Nejdříve se nic
neděje, ale po několika nedodrženích dítěti odebere jednu oblíbenou
činnost, pak při následujícím nedodržení některého z pravidel zakážete
další oblíbenou činnost atd. U starších dětí tyto zákazy platí do konce
týdne, u mladších do konce dne.
Já bych to tedy nenazývala "chytrá výchova", ale spíše "motivace
trestem". Autor si chválí, jak tato metoda skvěle funguje a že jde
najednou vše bez křiku a nervů.
Zajímavé je, že ohledně odměn autor píše, že by měly být spontánní a
nikoli plánované (typu „jestli tohle uděláš, tak za to dostaneš
čokoládu“). Ale jak už jsem psala, plánované tresty mu přijdou naprosto v
pořádku (typu „jestli tohle ne/uděláš, nebudeš moct jít v pátek do
kina“).
Neříkám, že autorův přístup nemůže fungovat. Ale z principu mi nepřijde správný a preferuji jiné přístupy k výchově.
V knize mi přišla zajímavá část o nadání dětí (a vlastně i rodičů) a
občas rozumné tipy ohledně toho, jak s dětmi lépe zvládat domácí úkoly.
Kniha je z roku 2004 a není tedy zcela aktuální. Zřejmě i trendy ve
výchově se mění a vyvíjejí. Třeba ve srovnání s knihou Uvolněné
rodičovství (2017) byly některé rady zcela protichůdné.
Celkově knihu nedoporučuji.
Odvážný rodič - Buddhismem inspirovaný rádce, jak vychovat citově odolné dítě - K. Pozatek
Autorka popisuje, jak u dětí rozvíjet "vnitřní zdroje" - odkládání
uspokojení, řešení problémů, adaptabilitu, ovládání emocí, vnitřní
motivaci ad.
Kniha na mě působila občas rozporuplně. Jednou autorka nakročí
respektujícím směrem (uznání dětských emocí, vyjádření podpory) a o pár
kapitol dál propaguje autoritativní přístup včetně použití odměn a
trestů (kterým říká "logické následky", např. dítěti odepřeme pozornost,
jelikož se chovalo drze). Nebo říká, že máme nechávat věci na dítěti,
ale později používá nátlak a vyhrožování, aby dítě danou věc ne/udělalo.
Příklady dialogů rodiče a dítěte mi přišly nerealistické.
Ale ať nepíšu jen negativa. Sem tam zaznělo něco, co se mi líbilo, např.
"Rodiče často reagují na emocionalitu svých dětí racionalitou, což s největší pravděpodobností vyústí jen v další boj o moc nebo slepou uličku."
"Děti nejvíc ze všeho touží po tom, aby je někdo vyslechl a akceptoval, ne aby bylo za všech okolností po jejich."
A také poslední část knihy byla zajímavější - o emocích a o tom, jak
plynou, o prázdnotě, buddhistickém přístupu, o tom, že by rodič měl být
průvodcem, o důležitosti a vlivu přírody.
Jde o americkou knihu, autorka pracuje ve své praxi především s
teenagery a pořádá pro ně pobyty v divoké přírodě. Většinou se setkává s
tím, že rodiče děti přehnaně kontrolují (telefonáty, sledování přes
GPS), nevytyčují jim hranice a neustále jim umetají cestičku (hlavně,
aby dítě uspělo, aby nebylo třeba smutné nebo rozrušené). Pokud se někdo
poznává v tomto popisu, tak by pro něj kniha snad mohla být víc
přínosná.
Knihu jsem přečetla na doporučení. Nesedla mi.
Kéž by to naši četli - P. Perry
Autorka doporučuje zamýšlet se nad tím, jak nás vychovávali naši rodiče a
co v nás spouští záchvaty emocí našich dětí. Neobviňovat se, že jsme
něco dělali špatně, ale zlepšit přístup a vztah tak napravit. Doporučuje
dětem naslouchat, neodmítat jejich pocity, pomáhat jim, ale přitom
neřešit věci za ně. A mnoho dalšího.
Kniha mi nic až tak převratného nepřinesla. Navíc překlad to podle mě
dost zkazil. Některé věty byly kostrbaté nebo - a to je samozřejmě
mnohem horší - nedávaly smysl. Celkový dojem je tak průměr, o výchově
jsem četla výrazně lepší knihy. Možná kdybych ji četla jako jednu z
prvních na toto téma, hodnotila bych ji líp.
Jsi tam, brácho? - M. Herman
Nestrukturované neformální úvahy o dětech, dětství, výchově, rodině, partnerství, životě. Četlo se to sice dobře, ale ten styl mi až tak nesedl. Víckrát v průběhu čtení mi přišlo na mysl, že názory jsou různé a že si každý nakonec musí vybrat, kterou cestou se vydá. Otázka ale je, jak svobodně si to vlastně vybíráme.
Pohodové rodičovství - M. Studnička
Četlo se to dobře. Autor je nadšený otec, rodičovství ho baví, našel se v
tom. "Bavím se se svým synem odmalička úplně o všem, co jej zajímá. ...
Často jsem po nocích studoval podklady k našim tématům, abych mu mohl
co nejjednodušším způsobem co nejpřesněji popsat to, co se dělo nebo
děje." (z kapitoly Zkuste pátrat po příběhu).
Přišlo mi, že je autor někdy až příliš přesvědčený o své pravdě (počet a
odstup sourozenců a jejich soužití, striktně vymezené role ženy a muže,
negativní aspekty častého pobytu dítěte mezi vrstevníky ve školce ad.).
Také mi jeho doporučení a představy občas přišly jako sci-fi. Ale to si
nejspíš sám uvědomuje: "Samozřejmě jsem zde popsal ideální stav, který
je bohužel v dnešní bláznivé době téměř nedosažitelný." (z kapitoly Proč
si dítě nevěří).
Autor často opakuje, jak je jeho syn skvělý a jak si spolu rozumí. To je
samozřejmě bezva a od autora knížky o výchově bych ani nečekala, že by
neměl s dítětem pěkný vztah, akorát v knize to už tou četností na mě
působilo trochu divně.
Kdybych to měla celé shrnout: dávejte dítěti především svůj čas a zájem a
buďte naprostou většinu času radostní a pozitivně naladění. Nedávejte
příkazy, zákazy, netrestejte, nevyhrožujte, nekřičte, nemoralizujte,
nenálepkujte, ale naučte se s dětmi uzavírat dohody, využívat v
komunikaci hlavně zpětnou vazbu a berte ohled na to, zda vychováváte
kluka nebo holku. Abyste dokázali být radostní a energičtí, vychovávejte
v poměru tři dospělí na jedno dítě (zapojte střídavě např. prarodiče,
příbuzné, přátele) a/nebo mějte další dítě až s velkým časovým odstupem
(aspoň 6 let, lépe 8). Takto budete mít pohodové rodičovství.
V knize nejvíc oceňuji závěrečnou kapitolu o komunikaci a
nemainstreamové názory ohledně dárků, lhaní dětem a jiných témat.
Celkově ji moc vysoko nehodnotím, o výchově i komunikaci s dětmi se dají
najít mnohem lepší knihy.
Maminko, nekřič! - J. Mik
Z knihy mám trochu rozporuplné pocity. Na jedné straně se snaží být
velmi praktická a nabízí řadu cvičení (jejich efektivitu ale nemůžu
posoudit) a na druhé straně občas zabředává dost do názvosloví a teorie s
odkazem na nejrůznější psychology a studie. To by samo o sobě nevadilo,
ale v té knize to na mě působilo jaksi zmateně.
Autorky upozorňují na negativní důsledky tradiční mocenské výchovy,
vybízejí k zamyšlení nad vlastním dětstvím, nad dřívějšími i nynějšími
vztahy, nad zajetými vzorci chování (a řeší, kde se vzaly a proč je
používáme), popisují stručně funkci a vývoj určitých částí mozku,
popisují znaky zralého a nezralého chování, při záchvatu vzteku radí
např. uvědomovat si sám sebe, tj. zůstat v kontaktu sám se sebou (toto
téma se pak v různých variacích v knize opakuje, např. v tématu
vlastních hranic), v závěru je kapitola o odpoutání se od vlastních
rodičů.
Kdybych to měla shrnout: za svoje reakce zodpovídáte vy sami, tak se
chovejte konečně dospěle a převezměte za své chování zodpovědnost. A
celá kniha se k tomu snaží vést a pomáhat.
"Když se staneme rodiči, je na čase, abychom se naučili (možná poprvé v
životě) zacházet se svými emocemi, abychom je přestali potlačovat, nebo
je naopak neřízeně nehrnuli na ostatní."
"Převažující výchovné metody uplynulých desetiletí už samy o sobě
stačily k tomu, aby vybudovaly nervový systém, v němž pro klid a
uvolnění nezbývá téměř žádné místo."
Maličkosti, na které byste při výchově dětí neměli zapomínat - J. Halda
"Děti vám vždy "odpustí", že neměly nejmodernější věci, ale neodpustí vám, že jste nebyli doma a nebyli spolu."
Pokud některá z těchto podmínek není splněna, používají lidé tzv. antiprogramy jako např. perfekcionismus, přizpůsobivost, necitelnost, šikanování, touhu po moci, penězích, úspěchu, závislost na jídle, počítačových hrách apod. Tyto antiprogramy ale ke zvýšení sebeúcty nikdy nevedou. Je potřeba si vybudovat nové programy jako např. Jsem vždy dostatečný. Všechno, co potřebuji, mám v sobě. Jsem v pořádku. apod.
K tomu mohou dětem dopomoci rodiče, a to svým přístupem a především tím, že sami mají sebeúctu - tj. mají vyřešeny výše zmíněné podmínky (otázky) a mají v sobě správné programy, nikoli antiprogramy. Celá kniha by se dala shrnout jako jdete dětem příkladem, jste vzorem.
Několik pasáží pro mě v knize bylo zajímavých a otevřelo mi nový pohled. I když to bylo jen pár věcí, za přečtení celé knihy mi to stálo. Celkově ji ale až tak vysoko nehodnotím.
"Mnoho dětí musí prožívat, že je takřka bez ustání někdo kritizuje, opravuje a napravuje. Neustále se dozvídají, že něco není dobře. Mnohé se proto naučí obrnit se krunýřem, takže se zdá, jako by se od nich všechny útoky odrážely. Krunýř má chránit jejich zranitelné nitro."
"Aby se děti mohly naučit umění sebeúcty, potřebují někoho, kdo se sebeúctou sám žije."
Autor říká, že výchova je vysoce individuální, závislá mj. na osobnosti jak dítěte, tak rodiče. Že se vychováváme navzájem, nejen rodiče děti, ale také děti rodiče. Že pozitivní výchovné vlivy přináší výrazně lepší výsledky než negativní. Nebo že je potřeba vytvořit pro dítě vhodné prostředí a mít přiměřené nároky.
Rozebírá různé typy odměn a trestů (např. sliby, hrozby, odepření nebo poskytnutí něčeho oblíbeného, práce za trest, ocenění, výtky, posměšky a nakonec také fyzické tresty) a u každého upozorňuje na rizika a nebezpečí. Konkrétní rady nedává (což je myslím si správně). Občas si odporuje. Některé pojmy vysvětluje příliš zúženě (ale kniha má cca 100 stran, takže není ani moc prostor).
Dnešní poznatky jsou zas o kousek dál, takže na téma výchova bych více doporučila novější tituly. Každopádně zásadní sdělení knihy, že lepší je to "po dobrém", platí stále.
Knihu hodnotím z dnešního pohledu. Ve své době by si jistě zasloužila nejvyšší hodnocení.
Žádné komentáře:
Okomentovat