O vzteku - tentokrát o tom rodičovském

Stává se vám, že vás děti něčím hrozně vytočí, vy se vzteknete, vykřičíte na ně kdo co a pak vás to mrzí, protože cítíte, že to bylo špatně? Pokud se vám to nestává, tento článek rovnou přeskočte.

Pokud se vám to stává, tak hned na začátku musím na rovinu napsat: žádnou zázračnou radu nečekejte. Ale možná vám tento článek něco trochu objasní a možná trochu pomůže.

Jdeme na to - rodičovský vztek. 

Kde se bere? Nejpravděpodobnější příčiny leží v našem dětství: 

• Pokud rodiče zakazují/znemožňují dítěti prožívání negativních emocí, nenaučí se dítě s těmito emocemi zacházet. Nenaučí se je nechat přijít a zase odejít. Dítě se místo toho naučí emoce potlačovat, ignorovat, selektovat. 

Co to znamená, že rodiče dítěti zakazují/znemožňují prožívání negativních emocí? Např. netolerují záchvaty vzteku. Nenechají dítě procítit smutek a snaží se ho co nejvíc rozptýlit, aby bylo co nejdřív zase veselé. Zlehčují jeho pocity zklamání nebo bolesti (věty jako "Ale prosím tě, však se nic tak hrozného přece nestalo.", "Co zas řveš? To tě nemohlo bolet!").

• Pokud rodiče neustále překračují hranice dítěte, dítě se nenaučí svoje hranice ani vnímat ani komunikovat. Taky může překračování hranic považovat za "normální" a útrpně to snášet. Odpojí se samo od sebe, přestane se vnímat.
  

Co to znamená, že rodiče překračují hranice svého dítěte? Tak např. "Dojez tu snídani" (protože JÁ si myslím, že TY ještě nejsi sytý) nebo "Dej si svetr" (protože JÁ si myslím, že TOBĚ je zima). Obecně bych řekla, že je to jakékoli komandování, dirigování, vnucování svého rodičovského názoru, zkrátka nerespektování dítěte.

Dítě opakovaně zažívá, že se necítí úplně dobře, je mu nepříjemně, ale nevyjádří to, protože rodič by ho převálcoval - nepochopil, naštval, potrestal. Navíc v prvních letech života dítě svůj nekomfort umí vyjádřit jen pláčem, křikem a intenzivním vztekem a toto někteří rodiče netolerují, viz předchozí bod.

K těmto dvěma bodům si můžeme ještě přičíst, že rodiče o emocích s dětmi většinou moc nemluví (mají v tomto směru obvykle co dělat sami se sebou) a "emoční gramotnost" ve školách dětem učitelé také obvykle nepředávají. 

Dobrá zpráva na tom všem je, že si to můžeme uvědomit a rozhodnout se přistupovat ke svým dětem jinak a tuto zátěž jim dál nepředávat.

Pokračujeme dál - po takovéto výchově přijde naše dospělost. Dospěli jsme tělem, máme řadu znalostí, zkušeností, ale na emocionální úrovni jsme se zasekli na úrovni dítěte. To nám může působit problémy ve vztazích. Později se staneme rodičem a tam už to na povrch vyplave skoro určitě. Jsme rodičem, který necítí a nectí svoje hranice, neumí je komunikovat a neumí zacházet s emocemi: dítě dělá hluk, pere se se sourozencem, my vaříme, vnímáme to, začíná to vřít nejen na plotně, ale i v nás, trochu ho okřikujeme, doufáme, že toho nechá, jenže ono si pak začne hrát na indiána, něco shodí, rozbije, rozlije - cvak - a najednou jsme ve vzteku a ječíme. Necítili jsme, jak se dítě blíží k naší hranici, co ještě sneseme a co už je moc. Možná jsme to tak trochu cítili, ale potlačili jsme to, ignorovali (tak, jak jsme se to naučili v dětství). Když dítě naši hranici překročilo, spustilo to v nás reakci "útok". V tom okamžiku reagujeme automaticky a používáme určitý vzorec chování. Nereagujeme vědomě a adekvátně situaci. Často to může být tak, že přímo daná situace v nás vyvolává něco, co jsme obdobně v dětství zažívali, ale nemáme to zpracované, takže vlastně reagujeme na základě starých emočních zranění a ne na základě toho, co se zrovna děje.

Podotýkám, že ukázat hranici neznamená "preventivně seřvat" nebo se hned pustit do vysvětlování. Klidně můžete odejít od vaření a čtvrt hodiny si s dětmi hrát. Jde o to tu hranici vnímat a něco s tou hraniční situací dělat.

Příčinou našeho vzteku není dítě, dítě je jen spouštěč. Příčina je jinde, viz výše.

"Když se na vás vaše matka zlobila, neřekla, že je něco v nepořádku s ní, řekla, že je něco v nepořádku s vámi. Jinak by se nerozzlobila. Ale já jsem učinil velký objev, že když se zlobíš, matko, je něco v nepořádku s tebou." (Bdělost - Anthony de Mello)

Co s tím?
Došla jsem k závěru, že pomůže jen jedna jediná věc: chovat se konečně dospěle a převzít za svoje chování zodpovědnost. 

• Takže znova a znova se napojovat sami na sebe, vnímat svoje potřeby a naplňovat je (dostatečně spát, najíst se atd.). 
• Průběžně vnímat svoje hranice a zda se k nim někdo neblíží a pokud ano, tak situaci řešit. 
• A když hranici někdo překročí, zůstat vědomý, přítomný v situaci a reagovat adekvátně. Někomu pomůže zhluboka dýchat, někomu odejít do jiné místnosti, počítat od 1 do 10 nebo od 10 do 1, vyjmenovat pět předmětů, které vidí okolo sebe, udělat grimasu nebo gesto, představit si před sebou ceduli STOP, vnímat svoje chodidla na podlaze,... zkrátka překonat těch prvních pár vteřin, kdy nám v mozku nabíhá automatická reakce, a díky tomu reagovat vědoměji.
  

Žádná zázračná rada neexistuje. Je potřeba na sobě pracovat a naučit se reagovat jinak. Není to snadné, ale děti poskytují dostatek příležitostí pro trénink.

Vidíte, jak moc to musí mít malé děti se svým vztekem těžké, když i nám dospělým působí takové potíže? Snad budete mít díky tomuto uvědomění větší pochopení pro dětské vzteky.

Jestli si chcete o rodičovských emocích přečíst něco víc, doporučuji knihy Vědomý rodič, AHA Rodičovství, Kéž by to naši četli a Maminko, nekřič!