To je velmi častá otázka. Sepíšu tady, co jsem vyčetla, zkusila a funguje.
Ohledně záchvatů vzteku mi nejvíc pomohla informace z jedné knížky, kde autorka podrobně popisovala, jak a v čem je dětský mozek ještě nevyzrálý a jak se to projevuje (konkrétně jde o knihu AHA rodičovství). Ono to nedělá schválně, ono prostě jen neví, co se děje a reaguje tak, jak reaguje. To mi pomohlo dívat se na ty vzteklé výlevy daleko víc v klidu a shovívavěji.
Představte si u sebe, když vás něco totálně vytočí, jak je těžké se ovládnout. A to jste dospělí (více o rodičovském vzteku najdete v tomto článku). Dítě je malé a fakt netuší, co se děje a co s tím. Je dobré děti nechat těmi emocemi projít, jejich emoce nepopírat, slovně je popsat, dát najevo, že jejich emoce jsou naprosto normální a v pořádku a až vztek odezní, tak nabídnout třeba pomazlení. Ještě to níže sepíšu trochu podrobněji v bodech.
Někdy je to fakt těžké, když se dítě vzteká a kope kolem sebe, člověk má chuť zakročit spíš jinak - ale když jsem to v sobě přemohla a byla trpělivá, tak už po pár dalších záchvatech vzteku bylo vidět, že se dítě uklidní daleko rychleji. A později si třeba i samo řeklo, že se chce vyplakat u maminky nebo že se chce pomazlit a k pořádnému vzteku vlastně ani nedošlo.
Často jsem bojovala se svým egem (které říkalo "Cože, jak si tohle ke mně může vůbec dovolit? Tak takhle se ke mně teda chovat nebude!") a zjistila jsem, že když se toho svého "egoistického" přístupu vzdám (tj. přestanu se na tu situaci dívat jenom ze svého pohledu), tak že mnoho náročných situací s dítětem se najednou vyřeší snáz, rychleji, bez breku.
Občas si rodiče chválí, že dobře funguje pár na zadek nebo poslání do pokoje. Tenhle přístup ale děti akorát utvrzuje v tom, že jejich negativní emoce nejsou v pořádku, že ony nejsou v pořádku, že jsou odmítané a v něčem špatné - přitom negativní emoce je prostě emoce, je to normální, přirozené a děti se s tím musí naučit postupně pracovat, pochopitelně rodič je jim při tom průvodcem a vzorem. A když jsou děti se svými emocemi takto odmítány, tak potom o to víc volají po pozornosti (nejspíš tím chtějí dosáhnout toho, aby cítily máma mě má ráda, máma mě chápe atd.).
Ze začátku mi při zvládání dětského vzteku nejvíc pomáhalo
- dívat se na situaci očima dítěte (ostatně to radí i Nevýchova). Takže empaticky. Snažit se pochopit, co se to vlastně podle dítěte aktuálně děje. Už jen to, že se ho snažím pochopit a ono vidí, že se o to snažím, dělá zázraky. Máma mě chápe! Máma mi rozumí! Mámě na mně záleží! Máma mě má ráda!
- uvědomit si, že mu chci jít příkladem. Nebudu na něj křičet a
budu se ho snažit pochopit - to bych přece chtěla i od něj, aby na nás
nekřičelo a snažilo se nás chápat.
A co tedy dělat konkrétně?
- jsem s dítětem, neodcházím pryč, neposílám ho pryč, projdu tím s ním, neignoruji, co se děje
- zachovám co nejvíc klid, snažím se být trpělivá, nenechám se strhnout jeho vztekem
- případně okomentuju nahlas jeho emoce*, pokud mě vnímá (ty máš vztek, že...)
- vyjádřím pochopení a podporu (já to chápu, že máš vztek... mě by to taky naštvalo...)
- nepřesvědčuju dítě o tom, co má nebo nemá cítit (přece se nebudeš tak vztekat kvůli...)
- netrestám dítě za to, co cítí, neodsuzuju, nenadávám, nezlehčuju
- nenechám ho sobě ani nikomu jinému ubližovat (pokud ubližuje sobě, mně nebo někomu jinému, zabráním tomu, někdy ho přitom i pevně obejmu)
- až se trochu zklidní, nabídnu náruč**, pokud o to stojí (obejmutí nevnucuji)
*) Proč slovně popisovat emoce dítěte? Pomůže mu to zorientovat se v emocích a třeba se mu někdy příště hodně uleví už jen tím, že řekne "teď jsem naštvaný!".
Vůbec netvrdím, že je to snadné. Ale tím, že se podobné situace opakují, se jde svou reakci postupně naučit.
A nakonec je taky dobré vědět, že záchvatům vzteku jde předcházet - třeba tím, že je dítě dostatečně vyspané, není hladové či unavené (přetažené, rozdrážděné mnoha podněty).
Žádné komentáře:
Okomentovat