Méně zákazů = lepší spolupráce

Volné pokračování článku O trestech, protože zakazování jde s tresty ruku v ruce.

Obecně dítěti dovoluji hodně věcí a je často po jeho, pokud to pro mě není problém. Je mi jedno, jestli si např. nedá kalhoty a běhá po dvorku v trenkách, když je teplo. Nebo že nejde domů hned, ale chce si nejdřív něco dodělat. Prostě většinu věcí považuju za nepodstatné a nemám důvod mu nevyhovět. Trvám jen na důležitých věcech (ostatně tohle doporučuje i autorka v knize Jak žít a nezbláznit se). Tím, že dítěti často vyhovím, když můžu, nemá tolik potřebu vzdorovat a něco si vynucovat. Když pak něco potřebuju, většinou bez problému spolupracuje. A když mu něco zakážu, tak se nevzteká, protože ví, že je to důležité - kdyby nebylo, tak bych mu to přece dovolila, že jo. 

Podotýkám, že to není přístup „ustupuji, abych měla klid“, ale je to přístup „vycházím vstříc, pokud můžu (tj. není to nebezpečné, není to za mou hranicí), třeba i přes malý nekomfort.“ Dítě to začne kopírovat a dokáže taky vyjít vstříc, třeba i přes svůj nekomfort. Princip vzoru – nic nového.

O zákazech jsem stručně psala také v bodě č. 2 v článku Nevýchova, jak jsem ji pochopila. 

Nezakazovat není nic těžkého. Stačí se předtím, než něco zakážu, zamyslet nad tím, jestli je potřeba to opravdu zakazovat. Třeba by stačilo dítě přesměrovat jinam, zajistit bezpečnost, nabídnout alternativu, dohlídnout na něj, počkat,... 

Když patlá bláto po schodech, tak mi to vadí (moje hranice). Ale klidně mu dovolím jít bláto patlat jinam, třeba na chodníček v zahradě, kde mi to nevadí (přesměruju ho). Když kolem sebe mává klackem, je to nebezpečné a vadí mi to (moje hranice). Ale když klacek vyměníme za molitanovou tyčku, tak jemu to bude jedno a mně už to nebude vadit, protože to nebude nebezpečné (nabídnu alternativu, zajistím bezpečnost). Nemůžu mu půjčit telefon? Na chvíli a pod mým dohledem můžu. Fakt mi vadí, že se namočí v kaluži? Nevadí, vždyť za chvíli budeme doma a peru v pračce, ne na valše. Opravdu musíme odejít ze hřiště teď? Nemůžeme odejít za čtvrt hodiny a dát si večer místo koupání jen rychlou sprchu? 

Snažím se s dítětem dohodnout a najít řešení, které by vyhovovalo oběma*. A ideálně, kdyby také dítě nějaká řešení samo navrhovalo (tohle se podrobně popisuje v knize Výchova bez poražených).

Zjistila jsem, že čím méně toho dítěti zakážu (samozřejmě se nebavím o věcech, které jsou nebezpečné nebo pro mě za hranicí), tím víc spolupracujícím se dítě stane. Tohle zní jako paradox a pro hodně rodičů je to věc, která je nepochopitelná, nelogická a nevěří tomu. Protože většina lidí má zafixováno, že jen důsledná přísná výchova s tresty vede k poslušnosti dítěte a že je potřeba dítěti věci zakazovat, aby si nemyslelo, že bude vždycky po jeho, a aby neskákalo rodičům po hlavě. 

Není nic jednoduššího, než to zkusit. Zkuste a uvidíte. Navíc když budete méně zakazovat (a přikazovat), nemusíte pracně vymýšlet tolik trestů/přirozených důsledků v případech, kdy to není podle vás.

*) To je win-win model, tj. nalezení řešení, se kterým jsme oba spokojení. Ale v pohodě může být klidně i model win-zero, tj. jeden bude spokojen a druhému to bude jedno (toleruje, akceptuje) nebo zero-zero, tzn. dobře nám v tom vyloženě být nemusí, ale situace proběhne tak, že jsou s tím obě strany „smířené“. Win-zero je třeba to, že se dítě namočí v kaluži. Ono bude spokojené, já to toleruju.