Respektující neboli partnerská výchova v některých rodičích vzbudí vlnu nesouhlasu svým názvem - připadá jim, že dítě přece nelze brát jako partnera. Je to tak, se vším všudy nelze. Dítě nemá zkušenosti jako my, spoustě věcem nerozumí, neví si rady se záchvaty vzteku, třeba ještě ani nemluví a tak dále. Tak proč se tomu teda říká "partnerská" výchova? Protože i přes vše výše uvedené je lepší dívat se na dítě jako na partnera než jako na našeho podřízeného.
Pokud se budeme dívat na dítě jako na partnera, nebudeme mu pořád něco zakazovat a přikazovat, ale budeme se s ním snažit dohodnout na řešení.
Pokud se budeme dívat na dítě jako na partnera, budeme s ním mluvit laskavěji. Vyštěkli byste na kámošku
třeba "Jestli toho okamžitě nenecháš, tak si mě nepřej!" nebo na manžela "Kolikrát ti to mám ještě říkat?!"
Pokud se budeme dívat na dítě jako na partnera, necháme se jím snáz obohatit. Děti objevují svět a my ho můžeme znovu objevovat s nimi, jejich očima. Zní to jako fráze, ale jako frázi to nemyslím. Děti se umí ponořit do své činnosti, do svého zkoumání - a to jsme my dospělí mnohdy zapomněli. Jen to, že při tom budeme děti pozorovat, nás může obohatit, je to inspirativní a sbližující.
A určitě by se těch důvodů dalo najít víc.
Každopádně dítě není náš partner v tom smyslu, že ho budeme zatěžovat svými problémy, náladami, frustracemi. Že po něm budeme chtít, aby se chovalo jako dospělý. Ne, je to dítě. My za něj máme zodpovědnost, máme ho chránit, vést, podporovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat