Nutně potřebuju, ať hned něco udělá, ale ono nespolupracuje. Co s tím?

Potřebujete vyrazit včas nebo s něčím pomoct, ale dítě se zasekne a nespolupracuje. A vy spěcháte. Co s tím? 

Tak třeba začít dřív a nemít stres, to je velice dobrá strategie. Nebo motivovat legrací, hrou. Nebo to celé odložit jako nedůležité, protože opravdu důležitých věcí je vlastně málo. A když tu věc pak musíte udělat vy, klidně řekněte, že jste tím museli strávit čas, tudíž už si teď nestihnete pohrát / nestihnete pohádku / druhou pohádku / udělat palačinky, ale jen namazat rohlík atd. Akorát to musí být pravda a ne schválně vymyšlený trest.

S tím donucením dětí obecně je to problém, protože tlak vyvolává protitlak. Navíc když je k tomu málo času, tak ještě do toho vstupuje stres z vaší strany a dítě je taky ve stresu. Čím víc nutíte, tlačíte, stresujete, spěcháte, tím víc je dítě zaseknuté, ve stresu, emocích a nepřemýšlí racionálně. Zkusila bych tolik netlačit.

Navíc časová rezerva je výborná kvůli tomu, že můžete říct: "Dobře, tak až budeš chtít, tak přijď a pustíme se do toho.", "Dobře, tak až budeš připravený to jít udělat, dej vědět.", "Dobře, tak za pět minut?" Dělá to zázraky. Právě proto, že to není tlak.

Můžete se také zkusit s dítětem domluvit, pokud už na to má věk (třeba v pěti letech v pohodě). Např. použít metodu uzavření dohody:

• vyjádříte pochopení pro jeho pocity (já vím, že se ti teď vůbec nechce oblékat a raději by sis hrál)
• říct své očekávání, reálně popsat situaci (jenomže za půl hodiny nám jede autobus a ten potřebuji stihnout)
• navrhnout dohodu nebo ať navrhne dítě (když nic nenavrhne, tak třeba ukázat, že až bude ručička na hodinách tady, tak začne s oblékáním - a je potřeba předem upozornit, že už se ten čas blíží). Dítě s tím musí souhlasit, třeba si na to plácněte. Pokud se mu nelíbí váš návrh, ať dá svůj.

Pokud dohodu nedodrží, můžete použít třeba metodu popisné zpětné vazby (kterou lze použít i kdykoli jindy, když potřebujete něco s dítětem vyřešit):

• popište, co se stalo (bez výčitek, suše: potřebuju stihnout ten autobus a dohodli jsme se, že už se začneš oblékat, ale ty se oblékat nechceš)
• popište svoje pocity (začínám být ve stresu, že to nestihneme)
• popište reálný dopad (to nemá být vyhrožování, ale reálný dopad, např.: jestli ten autobus nestihneme, tak…)
• dejte návrh buď formou otázky (jak to teda vidíš? co s tím uděláme?) nebo řekněte, co chcete (byla bych ráda, aby ses teď oblékl, abychom mohli jít). Je nutné u toho zůstat v klidu a nejlépe ještě použít fráze jako „ráda bych“ a podobné, protože to zmírňuje celkově napětí v té situaci.

Pokud na to dítě neslyší, říká „nevím“, mlčí… tak nemá ještě důvěru ve váš nový systém komunikace. Chce to nevytočit se, postupovat dál co nejvíc v klidu a zkusit to příště znova. Hlavně to nebrat jako "tak já tady na něj hezky, v klidu, vysvětluju, co potřebuju, snažím se s ním dohodnout a ono nic, je mu to jedno a ještě se ksichtí, no tak tohle teda ne, to se na to můžu vykašlat" a začnu řvát, a tím pádem sklouznu zpátky a jsem zase na začátku.

Co je ještě strááášně důležité, třeba večer v posteli se k tomu vrátit, že jste rádi, že se včas obléklo a všechno jste v pohodě stihli (nepovažovat to za automatické a jasné, že od teď už to tak bude vždycky, ale ocenit, že dítěti se strašně nechtělo jít, ale nakonec to zvládlo). A pokud to neproběhlo ideálně, tak říct, jak by to mohlo příště zlepšit, třeba metodou, kdy řeknete pozitivní věc, negativní věc (to je ta výzva ke zlepšení) a uzavřete to zase pozitivně, např. "Jsem strašně ráda, že jsme stihli ten autobus. Moc by se mi líbilo, kdybychom to příště stihli bez toho spěchu a křiku kvůli oblékání. Každopádně hlavní je, že jsme to stihli." A dát dítěti třeba pusu, pohladit.

Vím, že to všechno zní strašně zdlouhavě a složitě a strojeně. Ale dítě opravdu slyší víc na pozitivní věci, cení si samo sebe, že něco stihlo, dokázalo. Nenátlakovou formou mu přitom dáte najevo, že by to šlo udělat ještě o kousek líp. Když si ohlídáte pozitivní naladění a pohodu vůči dítěti, tak to vezme v pohodě. Samozřejmě když to budete říkat naštvaně a sypat to z rukávu jako z nějaké příručky, tak to moc fungovat nebude.

Shrnutí: mít velkou časovou rezervu, co nejméně na dítě tlačit, dát mu prostor, ať se podílí na tom, jak, kdy, kde něco udělá (tj. uzavírat dohody), vyzdvihovat úspěchy, ale zmínit i co by šlo zlepšit, a udržovat si kontinuálně co nejlepší rozpoložení a náladu.

No a když to dopadne tak, že dítě chytnete, narvete na něj oblečení a donesete ho k autobusu, tak to hlavně potom v klidu spolu proberte, co se stalo a proč. Že jste se snažili, aby to bylo v pohodě a že jste se báli, že to nestihnete, tak jste ho oblékli a donesli ho tam, ale že se vám to takto vůbec nelíbilo a jak bychom to asi mohli udělat příště, aby to bylo lepší. Když se vám do toho podaří zamotat nějaký příběh, tím líp - třeba že když jste byli malí a maminka spěchala, tak jste si zpívali písničku a vy jste se museli obléct, než písnička skončila. Děti mají rády příběhy a taky rády poslouchají, co a jak rodiče dělali, když byli malí.