Tím, že trestáte, přikazujete, zakazujete, vyhrožujete, tím postupně ztrácíte důvěru dítěte a vzniká v něm napětí, které potřebuje ven. Některé děti to napětí ventilují agresí, jiné se uzavřou do sebe nebo se uvolňují hraním počítačových her či sledováním seriálů, některé napětí kompenzují tak, že trvají na svých přesných postupech (např. musí být srovnaní plyšáci podle velikosti). A není to kompletní výčet, existují ještě další obranné mechanismy, jak se dítě vyrovnává s napětím. Např. udělá raději všechno podle vás, aby mělo klid a vy jste ho konečně přestali prudit.
Říkáte si, že tohle by bylo super, že to je vlastně bezva poslušné dítě? No, jen zdánlivě. Ono to dělá, aby mělo klid. Ne proto, že by chápalo smysl či důvody, že něco dělat (ne)má, protože to ubližuje nebo protože tím pomůže. Ještě bychom mohli uvažovat dál, jak se asi takové "poslušné" dítě, až vyroste, bude chovat ve vztazích. Ale vraťme se zpět k příčině napětí.
Zjistit, kde se to napětí v dítěti bere, to je úkol pro rodiče. A není to tím, že dítěti spadne zmrzlina (a následuje hodinový hysterák). To je jen spouštěč.
Napětí nejčastěji vzniká špatnými komunikačními vzorci, tj. příkazy, zákazy, tresty, nesnahou
o pochopení, nulovým "rozhodovacím prostorem" pro dítě (tj. nemůže o ničem rozhodovat, netvoříme s ním dohody), emočním vydíráním, vyhrožováním, poučováním a dalšími komunikačními "lahůdkami" (o zlepšení komunikace najdete více v tomto článku). Může ale vznikat třeba z napětí mezi mámou a tátou, z toho, že u vás není pohodové prostředí. Nebo např. z toho, že dítě je nevyspané a unavené, má málo pohybu venku na čerstvém vzduchu nebo konzumuje moc cukru. Nebo třeba z přetížení mámy, která je nevyspaná, unavená a nemá žádný čas pro sebe, takže už nemá energii na to být milá a laskavá a akorát po dítěti "štěká".
Představte si, kdyby na vás někdo křičel: "Kolikrát ti to mám říkat? Co
zase děláš? Okamžitě pojď sem! Jestli se okamžitě neoblečeš, tak nikam
nejdeme!"
A představte si to se vším všudy, i s tou silnou negativní energií, která
tyto věty doprovází.
Představte si, jaké napětí by to ve vás vzbuzovalo, jak by vás to
stresovalo. A to jste dospělí. Pro dítě je to mnohem těžší.
Co s tím? O tom tento článek vlastně být neměl, ale ta otázka se přirozeně nabízí.
Záleží na příčině. Např. jestli jste přetížení, dejte odpočinku a času pro sebe vyšší prioritu. Pak snad najdete energii být trpěliví a laskaví. Pokud máte neshody v partnerství, pokuste se je řešit. Jestli vám to drhne v komunikaci, přihlaste se na kurz nebo si přečtěte knížku, např. Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly. Nebo AHA rodičovství, která se věnuje emocím - dětí i rodičů.
Na závěr ještě přidávám citaci z knihy Svobodná hra (Justina a Petr Danišovi, 2020), kde tomu říkají "natlakování" dětí:
"K natlakování docházelo také tehdy, když prababička hlídala naše dvě nejstarší ve fázi "neandrtálců" - tedy dětí mezi druhým a čtvrtým rokem, se silným názorem, ale nízkou vyjednávací schopností. Ani tříhodinové hlídání se nám příliš "nevyplatilo". Jakkoli je milovala, téměř neustále řízený čas a občasná manipulace v kombinaci s bílým cukrem natlakovaly děti klidně na následující dva dny, ve kterých jsme museli opakovaně hrát polštářové bitvy a mocenské hry, aby se svého tlaku zase zbavily. Jakmile poporostly, vše se srovnalo a čas s prababičkami i babičkami byl obohacující pro obě strany."
Žádné komentáře:
Okomentovat